Služební cesta do Polska, aneb „cesta Švejka z Putimi do Č. Budějovic“

Miroslav Kubík a já jsme se ve dnech od 18. do 22. listopadu ve Varšavě zúčastnili dalšího testování naší implementace NATO protokolů JREAP/Link16. Těchto testování se účastníme již od roku 2014 a snažíme se v této testovací skupině udržet, i když to stojí firmu nějaké finance. Přináší to však pozitiva nejen v oblasti technického posunu našeho systému, ale i politická pozitiva, neboť jsme jediná firma v ČR s implementací těchto protokolů, která má takto důkladně otestovaný celý systém. Jelikož toto testování je pod záštitou AČR, bez ní je účast nemyslitelná, jsou si, i oni, vědomi kvalit naší implementace.

Testování začalo v pondělí ráno, a tak jsem museli věnovat neděli na cestu do Polska. Testování proběhlo dle našich předpokladů. Ověřili jsme si funkčnost naší implementace, která je určena pro nasazení v AČR, přičemž jsme odstranili několik dalších nedostatků, které se při našich testech s AČR netestovaly. Závěry z testování vnímáme jako vysoce pozitivní a prospěšné.

Nyní k tomu Švejkovi. Zmínka o něm v názvu je trochu nadsázkou, ale zpáteční cesta byla hodně hektická. Už odjezd z Varšavy byl téměř o dvě hodiny zpožděn, kdy jsme nejdříve stepovali na přeplněném nástupišti, neboť v ten den snad nebyl jediný vlak, který by nebyl zpožděn. O den dříve začalo sněžit. Zhruba po hodině jsme začínali závidět vojákovi ze Strakonic, který se také účastnil testování, jeho letadlo.

Po jedné hodině a padesáti minutách jsme odjeli z Varšavy. Ve stejném vagónu jel školní výlet, jehož učitelka řekla dětem „Usaďte se a, hurá, jedeme domů.“. To „hurá“ ale bylo předčasné. Cesta probíhala poklidně až do stanice Tychy, čtvrtá stanice od státních hranic. Zhruba po jedné vteřině od zastavení vlaku, vyšlehl nad lokomotivou veliký záblesk a byli jsme bez elektriky. Poté se rozjela záchranná akce, jak nás dostat z nádraží dál k domovu. Když jsme vystoupili z vagónu, tak jsme zjistili, že trolej se výbojem přetrhla a spadla na vagóny. Tím nám bylo jasné, že vlakem nikdo nepohne.

Dál jsme pokračovali autobusy, které nás dopravili do Bohumína, kde na nás měl čekat náhradní vlak. Cestou autobusem jsme si s Mirkem řekli, že si prožijeme to, co jsme dosud vnímali pouze z informačních zdrojů. A to jsme měli štěstí, že jsme byli v nádraží, a ne někde uprostřed polí.

Po příjezdu do Bohumína nás nečekal náhradní vlak a ani o nás nevěděli, že se tam objevíme. Ke cti místního personálu je nutno říci, že se aktivně angažoval a podařilo se mu odchytit RegioJet, který jel ze Slovenska do Prahy. Nejel však přes Bohumín, a tak ho operativně přesměrovali do Bohumína. O půl jedenácté jsme tak nastoupili poslední etapu naší cesty domů. Původně jsme měli dorazit do Pardubic večer v 8:30, ale dorazili jsme až v jednu hodinu po půlnoci.

Proč se o tom tak rozepisuji a proč jsem použil výraz „věnovali neděli“? Všichni máme v pracovní smlouvě, že máme pro firmu odpracovat určité množství přesčasových hodin. Dle nastavených pravidel Zákoníku práce nám víkendové hodiny, které jsme firmě věnovali na cestu do místa konání pracovního výkonu, prostě nelze uznat. Nemluvě o cestě zpět, která se protáhla na téměř 12 hodin. Věřím, že firma najde způsob, jak toto vyřešit, abychom i nadále rádi jezdili na služební cesty, které naši firmu technologicky i obchodně posouvají vpřed.

Přeji všem příjemné cestování a ať se Vám takováto zpoždění vyhnou.

Milan Znamenáček
Vedoucí vývojový pracovník SW